Běh na Velký Rozsutec

Dlouhodobě spím maximálně 4-6 hodin denně, mnohdy vůbec. Nad vodou mě fyzicky drží každodenní výběhy v mých Rychlebech, zdravé jídlo a hlavně neskromné sny, které se snažím plnit. Tohle zvládnout jde, za ty roky jsem na tlak zvyklý. Když však zúčastnění lidé (nebo jednoduše život) opakovaně udělají příliš mnoho velmi zásadních změn nebo vycouvají z finiše dlouhodobého projektu, musíš se opakovaně adaptovat na nové situace, v zarputilé snaze udržet původní velkorysý kurz. To ti bere další čas, který pak už jednoduše nemáš. Je-li to tak dlouho, neplyne-li to jak má, jednoho dne hlava i tělo řeknou jednoduše "Dost, zastav se, ser na to chvíli". A vyžadují důkladnou očistu. Pokud neposlechneš (což je někdy fakt umění, schopnost udělat pauzu pravě uprostřed zdánlivě největšího náporu a spěchu) tak tvá produktivita prudce klesne a tělo se začně opotřebovávat. Ignoruješ-li to, a pokud aspoň zdravě nejíš (Go vegan, hehe, sorry, musel jsem), zaděláváš si na velmi nepěkné nemoci kámo. Každá nemoc či úraz má původ v tom, jak žiješ, nic není náhoda! Je to jen způsob jak tě tělo upozorní to, že něco děláš něco špatně. V tom jsem sice přeborník, no naštěstí znám pro tyto nemoudré chvíle i několik velmi účinných léků. Jeden z nich se nazývá Slovensko!

Takže... Potřebuji se hlavně vyspat, a potřebuji aspoň jeden celý běžecký den ve vyšších horách, abych si mohl srovnat myšlenky a pocity. Jen tam teď načerpám energii na dotažení těch vzrušujících, ale zatraceně náročných projektů, jejichž přípravy právě vrcholí.

Dnes už mě nic nezastaví, žádný mail mě dnes nezajímá. Beru auto, Barču, mého ultrajezevčíka Čendu a už si fičíme 300 km na východ na nádhernou Oravu. Pod Roháče přijíždíme večer.

Absence počítačů mi po 3 měsících dovolí jít spát před půlnocí. Poprchává, stan jsem nebral, spíme v autě. Ach, jaký to luxus, jít spát když je venku ještě tma, zvláště za krátkých letních nocí... Spím asi 11 hodin v kuse. Probouzíme se do zamračeného rána. Vyšší kopce nevidíme, je děsné dusno, opar a všude okolo hřmí a blýská se. Nic moc podmínky na relax běh exponovanou hřebenovkou Tater. Rozhodujeme se tedy pro běh po zalesněné a soutěskovité severní straně Chočských vrchů. Nevadí, tuhle zapomenutou část Slovenska mám taky moc rád, snažím se hledat pozitiva, a navíc jsem stejně neměl chuť na davy turistů v Tatrách. Nevadí, ale přeci jen se mi dnes chtělo výše...

Pozdě odpoledne jedeme zpět do Čech. U Dolného Kubína nás v autě zastihuje ohromná nádherná bouřka. Přesněji fakt brutální průtrž mračen, zastavující na chvíli provoz na silnici... "Tak ta je hustá", říkám si, "Rozhodně dost silná na to, aby mohla rozehnat mračna a zároveň vyhnat všechny turistíky z kopců...". Jsme už trochu unaveni, ale... Chvíle přemýšlení. "To by mohlo vyjít Baruno!" a už místo cesty domů vyrážím do malé horské vesnice Štefanová (600m), která leží schoulená pod mokrým a mlhavým hřebenem Malé Fatry.

Pořád ještě trochu prší a je mlhavo, když po 6 večer vybíháme z překvapivě prázdné Štefanové... Miluji chodit nahoru když ostatní jdou dolu... Nejprve po žluté do sedla Vrchpožiar (750m) a odtud doprava vzhůru po zelené, zprvu brutálně bahnitým chodníkem a později krásnou stezkou v užasném strmém bukovém pralese...

Rychle se dostáváme do pěkného kaňonu Horné diery a pokračujeme modrým chodníkem po systému žebříků směrem k sedlu Medzirozsutce. Barči se už dnes moc dobře neběží, tak ji beru obsah batohu do svého a pořádně ji popoháním. Opravdu chci stihnou západ slunce z vrcholu. Tedy ukáže-li se dnes vůbec, samozřejmě...

Kousek pod sedlem, poté co se dostaneme z kaňonu, tak už vím, že to, že dnes nejsme líní, se vyplatí. Pohled na sluncem zalitý Malý Rozsutec (1344m) mě samozřejmě láká, jako vždy, no sorry kámo, dnes už ne, je pozdě...

Naším dnešním cílem je jeho vyšší bratr, neuvěřitelně krásný vápencový vrchol Velkého Rozsutce (1609m). V sedle nezastavujeme a okamžitě pokračujeme vpravo strmým chodníkem v nízkém smrkovém lese na hřebeni vedoucímu k vrcholu.

Za chvíli ho vidíme. Jsme dostatečně rychlí, budou výhledy :-) Musím uznat že už dnes trochu cítím lýtka. Všechno jídlo a voda zůstalo dole, na tak malý výběh není potřeba, v kaňonu bylo vody dost. Přesto mám na zádech asi 7 kilo, v batohu jsou 2 Sony foťáky + objektivy (A7S II + 55mm F1,8 Zeiss and A6500 + 16-35 F4 Zeiss + Sigma ART 35mm F1,4 + Novoflex adapter), dále nejnovější Olympus a celá sada objektivů, které dostala Bára k testování od Olympus CZ , a k tomu nesu ještě 2 páry zbrusu nových běžeckých bot od Montury, které potřebujeme nafotit ještě než je totalně zaprasíme, což by se stalo už v dolní části výstupu.

Užívám si toho co miluji nejvíce... Miluji bolest svalů, to vždy znamená dobře zasloužený den. 7 kilo na zádech je při chůzi úplné nic, no zkus s tím vytrvale běžet do kopce, kde po pár kilometrech cítíš každé deka. Skvělý menší večerní trénink na blížící se běžecké dobrodružství v severním Norsku na konci srpna a v září. Tam prostě musíš běžet pustinou s mnohonásobně těžším batohem, než na jaký jsi zvyklý ze závodů nebo z normálního tréninku.
Běhat s batohem kdesi v parku či po silnici, to bych fakt nedal. Tady si tu dřinu doslova užívám. A k tomu ty výhledy... Dokonalost, ach...

Výhledy mě dostávají, jako vždy tady. Nevím přesně čím si mě tak malé slovenské hory kdysi dávno tak získaly, no stále to trvá a myslím, že vždy bude. Podobně jako Tatry... Dnes je to obzvláště silné. Po upršeném šedém dnu a nedávné obrovské bouřce se jakoby mávnutím kouzelného proutku najednou ocitáme uprostřed teplého slunečného letního večera na hřebeni liduprázdných hor... Přesně tak, jak to mám rád, taková ta opojná dávná atmosféra starého Slovenska...

Barča je tu poprvé, ale hlavní je, že to co právě vidí, jí dává zapomenout jak jsem ji celou cestu vytáčel kecy o tom jak se nemá flákat, a už mi nenadáva ;-))

Pohyb po těchto úzkých horských stezkách mi vždy přinášel až dětinskou radost. V minulosti jsem byl totálně zaměřený hlavně na bojová umění a později na lezení, a nikdy bych nevěřil, že jednou budu stejně milovat i horský běh. Své starší sporty mám stále moc rád, ale poslední 2 roky se v létě horský běh (trail running) a v zimě skialpy staly mou aktivitou číslo jedna, doslova jsem tomu propadl... Miluji lehkost, rychlost a svobodu pohybu kdekoliv jen chceš...

Na hřebeni už nespěcháme. Přetlak v hlavě se uvolňuje, myšlenky se zastavují. Tento minitrip na východ splnil účel... Jako vždy, spolehlivá medicína.

Bára je konečně na vrcholu hory, na kterou se roky vždy jen dívala cestou do východnějších vyšších pohoří Slovenska...

Na samotném vrcholu jsme v momentu kdy slunce začíná zapadat za Beskydy. Rychle dělám pár fotek. Okolní hřebeny jsou čistá magie. Tak malé a přesto tak nádherné...

Údolí Štefanovej o 1000 metrů pod námi dosud tone v moři mlhy, ale tady nahoře jakoby nikdy nepršelo. Dokonalý moment... Miluji Slovensko, bláznivě a trvale, stejně jako Norsko a mé rodné Rycheby. Tyhle 3 kouty světa mě pořád umí nadchnout, i když jsem v každém z nich tak často. Kéž by to šlo i s lidmi... ;-)

Tady jsem se před lety naučil tolik věcí o horách, tady jsem nesčetněkrát mrznul, a hlavně hledal a vždy i našel tolik energie na všechny své dětské sny. Nechápu, zní to asi divně, no nevadí, stačí když to funguje!

Co mi jako malému klukovi přišlo jako drsné dobrodružství, to je dnes ten nejmírumilovnější výlet. Drsnost zmizela, no skvělé pocity ne. Je úplně jedno kde s horami začneš, hlavně to udělej, malé cílé vedou k těm větším a Slovenské hory jsou úžasný start. Neseď doma na prdeli, nebrouzdej se po horách pouze na Instagramu...

Vzácný moment, Barča mlčí a usmívá se... Inu Malá Fatra, to je silné kouzlo...

Odměna za to že občas uděláš věci "naopak" je někdy sladká. Nikdy neváhej, máš-li i jen malou šanci vyrazit do hor. I kdyby tu byla mlha, bylo by to skvělé, každé počasí je supr. Ale mít takto známé hory jen sami pro sebe za takového počasí, to je uprostřed letní sezony na jedné z nejkrásnějších hor Evropy malý zázrak.

Po západu slunce stojím na svém oblíbeném exponovaném balvanu a dolů vůbec nespěchám. Miluji pohyb nočními horami a lesy, dělam to i doma v Rychlebech mnohokrát týdně, vlastně to mám celé tak nějak převrácené. Bára moc nesouhlasí, lesy okolo jsou "plné" medvědů, ale já vím že není kam spěchat. Jsme v bezpečí, zvířata jsou přátelé od kterých bychom se měli učit skutečné lidskosti. Nejez je prosím!! Navíc poté co jsem před lety strávil mnoho dní v chatrném stanu mezi ledními medvědy v zimní Arktidě, strach z těch našich karpatských hnědých dobráků jaksi zmizel... Stačí respekt a nebýt úplný hlupák a jsi v lese v pohodě.

Skalnatí bratři Malý Rozsutec (1344m) a Velký Rozsutec (1609m) z úbočí vrcholu Kraviarské během jedné z předchozích výprav do Malé Fatry...

Dneska večer cítím velké zadostiučinění. Jsem moc rád, že jsem před 3 lety objevil kouzlo dlouhého horského běhu. V horách se pohybuji od prvních měsíců svého života. Celý život se toulám horami i pustinami, někdy i celé týdny, s krosnou na zádech, často i mnoho desitek kilometrů denně. Ale pomalu, chůzí. No můj pohled na to, co to je "vzdálenost" se totálně změnil po mém prvním ultramaratonu "Jesenická 60-tka" v červnu 2014. Díky za výzvu Barčo!

Bylo to jako malý zázrak...

Do června 2014 jsem nikdy v životě neuběhl více než 10-15 km v kuse. A i to jen vyjímečně, jen párkrát do roka. Vždy spíše kratší trasy a rychleji. Popravdě nikdy jsem to ani více nezkoušel, na hory vždy chodil ověšený kamerami, lany, stany a spacáky a navíc slovo "maraton" mi přišlo jako něco zcela mimo mé zájmy.

Pak jsem v červnu 2014 "najednou" po 5 týdnech tréninku uběhnul 60 km v horách v kuse. Zrušil jsem si tím kolena na 2 týdny, ale byl to začátek nové závislosti... Mohla za to pouhá výzva (hec opravdu uběhnout tehdy zcela nereálnou vzdálenost, navíc v horách) a také fakt, že jsem si na to poprvé koupil barefooty - tzv. bosé boty. Teprve až v barefootech, tedy jen jakýchsi tenkých slupkách na noze, které mají 3mm tenkou podrážku, ve které cítíš každý kamínek, mě OKAMŽITE přestaly (nebo přesněji už nezačaly) bolet chodidla a kolena po delším běhu. Nikdy předtím jsem neuběhl více než 15 km, v klasických odpružených "salomonech s dropem". V pevných vyztužených běžeckých botech s úzkou špičkou (95% bot v obchodech) mě vždy po 10 km začala velmi bolet má široká chodidla a běh mě prostě moc nebavil, zvláště z kopce. Po koupi Barefootů, navíc o 2,5 čísla větších, jsem první den dal 27km a zastavily mě až nevytrénovaná stehna a lýtka. Ne bolest kloubů a chodidel. WOW! Byl to pro mě velký šok a oči otevírač. Nechápal jsem, že bolest nepřichází a nepřichází... Ona ale Příroda dobře ví co dělá, proč nás jak tvoří, a klasické boty její genialitu ničí. Máme se hodně co učit (jako v "medicíně" obecně), přesněji řečeno odnaučovat, zdravá cesta často netkví v složitosti, ale ve zjednodušení... O tom ale třeba někdy později.

Zakončím to větou, že horský běh ti dá novou dimenzi pohybu, velkou svobodu a možnost rozhodovat se spontánně. Zkus to! Ne na oválu nebo v parku... To bych umřel nudou. V horách je každá námaha slastí zároveň :-)

Slunce dávno zašlo, zvedá se vítr, lesy šumící v dolinách potemněly, je čas jít dolů. Ještě nás čeká dlouhá cesta domů a ráno ten blázinec nanovo. Nekonečně práce na přípravě blížící se menší, ale moc důležité severské epedice, na organizaci prvního vlastního ultramaratonu Zapomenuté hory v rodných Rychlebech a na zpracování obrovského množství zimních skialpinistických materiálů ze Slovenska s Norska pro sponzory a partnery pro blížící se zimní sezónu. A taky pro tuto novou stránku, kterou jsem tímto velmi jednoduchým článkem právě odstartoval. Jde se mi však lehce, hlava opět funguje na plné obrátky a každá překážka se zdá lehce zvládnutelná. Lék zvaný Slovensko spolehlivě zafungoval, nejhorší je vždy jen to rozhodnutí a první krok... vyjet!

Díky že ses zastavil... :-)